Kdo vlastně jsem?

Většina lidí, kteří poprvé uslyší o reinkarnaci, je postavena před problém. Hlavním důvodem zmatení je často otázka: Co vlastně putuje z těla do druhého? Mnohým připadá myšlenka, že by se mohli znovu narodit v jiném těle, jako jiná osoba, trochu podivná. Mohl by se muž narodit jako žena, nebo člověk jako pes? Lidé se ztotožňují se svým tělem, svým pohlavím, národností, jménem a vzhledem a myslí si, že se smrtí těla všechno hyne. „Přece se nemohu narodit někde jinde, když budu ležet v hrobu,“ může někdo namítnout. Na první pohled je reinkarnace klamná a nepravděpodobná.
Védská filozofie proto začíná diskuzí o velmi základních věcech: Kdo jsem? Co je vlastní já? Všichni jsme přesvědčeni, že existujeme, že jsme individuální osoby, které se liší od druhých. Slova „já“ a “jsem“ používáme velmi často, ale víme, co vlastně jsme? Jsme tělo nebo něco jiného? Pokud neznáme odpověď na tuto nejzákladnější otázku, je přirozeně velmi obtížně porozumět tomu, co se stane po smrti.
Zde vlastně nacházíme základní rozdíl mezi védským názorem na život a obyčejným západním způsobem chápání. Ve skutečnosti nejsme toto tělo, ale átmá, životní jiskra neboli duše. Ve svém komentáři k Bhagavad-gítě, nejznámějšímu védskému písmu, píše Šríla Prabhupáda o duši takto: „Všichni vědí, co se šíří po celém těle – je to vědomí. Každý si je vědom strastí a slastí celého těla nebo některé jeho části. Toto šíření vědomí je omezeno pouze na jedno tělo; strasti a slasti jednoho těla jsou druhému tělu neznámé. Každé tělo je tedy schránkou individuální duše a příznakem její přítomnosti je individuální vědomí… Tato velice malá duchovní částečka je základním principem bytí hmotného těla a její vliv se šíří po celém těle tak, jako se po celém těle šíří vliv účinné látky nějakého léku. Toto působení duše cítíme v celém těle jako vědomí, a to je důkazem její přítomnosti. Každý laik chápe, že hmotné tělo bez vědomí je mrtvé, a toto vědomí nelze v těle oživit žádným hmotným zásahem. Vědomí tedy není výtvorem sebevětšího množství kombinací hmotných prvků, ale projevem duše.“ (Bhagavad-gítá 2.17, výklad.) Bhagavad-gítá dále vysvětluje: Přestože se tělo mění od dětství, dospělosti a stáří, neprochází átmá, duše, těmito změnami. Duše se nerodí, ale jelikož je přenesena do hmotného těla, narodí se tělo. Duše je věčná, existuje neustále a je původní – nelze tedy zjistit, kdy vznikla. Duše nikdy nestárne jako tělo.



<< Reinkarnace – úvod