...
Návštěvnost od 3.2.2010
Od dob Buddhy k Čaitanjovi Maháprabhuovi
Buddha
Z vaišnavské historie je známo, že většina obyvatel Indie se až do dob Buddhy držela védské tradice. S postupem věku Kali se ale rozmohly mylné interpretace védských textů, což vedlo k provádění zastaralých obětí (určených pro předchozí věky) provázených zabíjením zvířat. Buddha, který usiloval o napravení situace, zamítl Védy a obřady v nich popsané. Spíše než metafyzickými rozměry reality, čemuž se věnují Védy, se zabýval morálkou, etikou, povahou utrpení a tím, jak ho překonat. Buddha ve svých pravdách zdůrazňoval například správné chování, správné úmysly, správnou řeč a správnou meditaci o vhodném chování. Jinými slovy „očisti své myšlenky a buď dobrým člověkem“. Předmětem buddhistických diskuzí nebyl Bůh ani starší védské učení.
Šankaráčárja
V 8. století našeho letopočtu se však zjevil Šankara (inkarnace Šivy, jak uvádějí Purány). Znovu ustanovil autoritu védských písem, třebaže v poněkud změněné podobě. Šankara sice hlásal, že Védy jsou božsky inspirované, ale měly by se vykládat metaforicky a v konečném smyslu neosobně. Pro Šankaru byl Bůh v první řadě abstraktní silou. To se samozřejmě zamlouvalo jeho převážně buddhistickým posluchačům, kteří byli zvyklí přemýšlet v pojmech abstraktní filozofie a psychologie, nikoli uznání Nejvyšší Bytosti. Jeho úkolem bylo znovu ustanovit Védy způsobem, který by buddhisté dokázali ocenit.
Rámánudžáčárja
K oživení védské kultury začalo docházet od 11. stol. Po příchodu Rámánudžáčárji, který pravdu přivedl o krok dále než Buddha a Šankara. S konečnou platností totiž uznal rozdíl mezi živou bytostí a Bohem, na rozdíl od Šankary, který ho popřel a prohlašoval, že živá bytost je s Bohem totožná. Přibližně sto let po Rámánudžovi kázal Madhva filozofii Dvaita, která jasně vyzdvihuje duální povahu reality – existuje Bůh a existuje živá bytost a tito dva se nikdy nestanou jedním. Z historického hlediska je indická filozofická literatura z velké části stále pokračujícím pojednáním o rozdílech mezi Madhvovou školou čistého dualismu, Rámánudžovým podmíněným monismem a monistickou školou Šankary.
Čaitanja Maháprabhu Podle gaudíja-vaišnavů k poslední fázi obnovení Véd došlo s příchodem Šrí Čaitanji, který uvedl v soulad jednotu a rozdíl mezi Bohem a živou bytostí. Jeho učení začalo být známo jako Ačintja-bhédábhéda-tattva, neboli „nepochopitelná současná jednota s Bohem a odlišnost od Něj“. Jsme jedno s Bohem co do povahy, hlásal Šrí Čaitanja, ne však co do velikosti. Je ale nezbytné podotknout, že filozofie ačintja-bhédábhéda-tattvy není ničím novým. Dopodrobna tento koncept vysvětluje i Bhagavad-gítá (viz. Bg. 2.12, 7.4, 7.5, 15.7 atd.). Skutečné poznání podstaty individuálních duší a Nejvyšší Bytosti a jejich vzájemného vztahu bylo v průběhu dějin pouze zastřeno a postupně opět vyjevováno.
