Hnutí Hare Krišna Česká republika

Kterak Božstva Šrí Šrí Nitái-Navadvípačandry z Navadvípu přes Vídeň, Zurich a Salcburk až do Prahy přišla

Pětisté výročí příchodu Pána Čajtanji Maháprabhua (v roce 1986) jsem milostí Nejvyššího Pána strávil, se stovkami ba tisíci oddaných z celého světa, v posvátném Šrí Májápur dhámu. Byl jsem tehdy již pátým rokem chrámovým prezidentem centra ISKCONu ve Vídni, kde žilo asi dvacet oddaných. Věnoval jsem se také naplno rozdávání knih, spolu s oddanými z Rakouska, Švýcarska a Holandska. Ve volném čase jsem také začal překládat Šrímad-Bhágavatam do češtiny. Už dva roky jsem byl ženatý a moje manželka překládala již čtvrtým rokem Bhágavatam do srbštiny.

Festival v Májápuru byl nezapomenutelným zážitkem. Obzvlášť extatické bylo setkání s historicky vůbec první Pada-játrou v Navadvípu. Pada-játrá prošla křížem krážem celou Indií, pod osobním vedením Lókannátha Svámího. Konečně teď došla do cíle svého téměř ročního putování – do posvátného Navadvíp dhámu. Tisíce a tisíce oddaných v ulicích Navadvípu přivítalo Pada-játru bouřlivým kírtanem a extatický kírtan členů Pada-játry zněl mohutnou ozvěnou. Oba obrovské kírtany se pak spojili do fantastického mohutného mahá-kírtanu, který šířil do všech stran vesmíru svatá jména Pána.

V Májápuru jsem pobyl dva týdny. Ubytovaný jsem byl spolu s duchovním bratrem Mahá Rámou Prabhuem, německým žákem Šríly Prabhupády, který po mně přebíral vedení rakouských oddaných. Mluvili jsme spolu o kázání v Rakousku, ale i o kázání v Československu. Z Vídně jsme tehdy pašovali knihy nejen do Československa, ale i do Sovětského Svazu. Maďarští oddaní měli základnu také ve Vídni. Jednou jsem se mu jen tak zmínil, že by bylo dobré mít Božstva pro oddané v Československu. Asi mně chtěl udělat radost (byl velmi štědrý ke svým duchovním bratrům), protože se na mne s úsměvem podíval a řekl: „ Kup je!“ Dal mi na jejich zakoupení tisíc rupií. Příští den po snídani jsem se s několika bengálskými oddanými vypravil přes Gangu do Navadvípu hledat řezbáře. Nechtěl jsem mosazná Božstva. Byla příliš těžká, drahá a navíc byla vyráběna jinde než v Navadvípu. Božstva z Navadvípu pro mne znamenala Božstva vyrobená v Navadvípu. Navíc Božstva, která jsou vyřezána z kmene posvátného Nímu, jsou podstatně levnější, než obdobná Božstva z mosaze. Po návštěvách několika řezbářských dílen jsem milostí bengálských bhaktů našel ochotného vaišnavského múrti-valu (ten, kdo zhotovuje Božstva). Když jsem mu řekl, že potřebuji Božstva Gaura-Nitáje pro oddané v Československu, okamžitě s nadšením souhlasil. Vzpomínám si, že jeho dílna byla velmi maličká. Bylo mu kolem třiceti a patřil do místní varny vaišnavských řemeslníků. Měl asi tři nebo čtyři malé děti. Jediným problémem bylo najít někoho, kdo Božstva vyzvedne, když budou hotová. Měl jsem pouhý týden před návratem to Vídně. Nabídl se jistý člověk, známý řezbáře, který slíbil, že hotová Božstva obratem pošle v balíku na moji vídeňskou adresu. Neměl jsem příliš na vybranou. Asi proto, že onen člověk působil věrohodně, jsem souhlasil. Dal jsem mu dvě stě rupií poštovného a doufal, že mne nepodvede. I řezbářovi jsem zaplatil předem. Dohodli jsme se na ceně 900 rupiích pro cca. 40 cm vysoká Božstva Gaura-Nitáje.

Uběhl téměř rok a Božstva nikde. Žádný balík z Indie. Žádná zpráva či dopis na mé adrese, ani na adrese chrámu ve Vídni. Začal jsem věřit, že mne nakonec přeci jen v Navadvípu podvedli. Poslal jsem z Vídně do Májápuru dopis, ale nikdo na něj neodpověděl. Krišnovou milostí jsem i následující rok znovu mohl odjet do Indie, na festival Gaura-púrnimá 1987 v Májápuru a týdenní parikram ve Vrindávanu.

Když jsem znovu přijel do Májápuru, bez otálení jsem se vypravil přes Gangu do rušného Navadvípu. Vzal jsem s sebou dva silné bengálské oddané, kteří mne do řezbářské dílny, coby tlumočníci a „ochránci“, doprovázeli. Náš milý řezbář se ohrazoval, že Božstva řádně dokončil a před několika měsíci předal onomu člověku, který je měl poslat. Řekl nám, že onen člověk pracuje v místních uhelných skladech. Sklady byly na okraji města a museli jsme tam proto jet rikšou. Když jsme dojeli, zaměstnanci jen krčili rameny. Ten člověk tam sice kdysi pracoval, ale před několika měsíci musel odcestovat zpět domů, někam do Biháru. O nějakém balíku či dokonce Božstvech nic nevěděli. Bylo dohráno. Chlapík sbalil peníze a odjel i s Božstvy. Alespoň tak se domnívali bengálští bhaktové. Byli jsme právě na odchodu, když tu za námi přiběhl malý chlapec, patrně syn majitele skladů, a křičel bengálsky: „Šrí múrti Gaura Nitáj hé!“ V náruči držel krabici s Božstvy. Prý je ten zaměstnanec neměl čas poslat. Asi se mu do toho ani nechtělo. Užasle jsem otevřel krabici a poprvé uzřel usměvavé obličeje Šrí Šrí Gaura-Nitáje. Na cestě zpět jsme se stavili u řezbáře a poděkovali za jeho poctivost. Měl radost, že se Božstva našla, a že byla v pořádku.

Když jsem po návratu do Vídně tehdy ještě nenalakovaná Božstva ukázal oddaným, všem se okamžitě zalíbila. Prémabhakti Mátadží, jedna z prvních oddaných Krišny v tehdejším východním Německu, která do Rakouska emigrovala přes Rusko a Finsko, se nabídla, že Božstva nalakuje a ušije pro Ně i šaty. Prorokovala, že čeští oddaní budou jednoho dne velice nadšení, když uvidí jejich lotosové dlaně a budou před nimi zpívat Hari Hari ból. Božstva byla uložena v kufru (který doposud vlastním.) Dovezl jsem také veškeré ozdoby, korunky atd. Jednoho dne jsem se s hrůzou dozvěděl, že nový vídeňský vedoucí chrámu Božstva Gaura-Nitáje odvezl do Zurichu. Na telefonu mi sdělil, že je uložil u púdžárího (kněz, který uctívá Božstva). Neví sice, co s nimi púdžárí bude dělat, ale jako nový vedoucí vídeňského centra měl právo je do Zurichu odvést. Přes mé naléhání nehodlal Božstva vrátit. Rozjel jsem se tedy do Zurichu a púdžárí, který byl původně z Indie a žil posledních deset let v Německu s rodinou a dětmi, také neviděl důvod, proč by Gaura-Nitai měli být v Zurichu a ne ve Vídni. Okamžitě mi je vydal a já se s nimi vrátil do Vídně. Vedoucí chrámu mne telefonicky zavolal a řádně mi vyčinil, co prý si dovoluji krást Božstva z Zurichu bez jeho svolení. Rychle jsme se však zase udobřili. Když jsem pak koncem roku 1987 v Salzburgu založil chrám a kazatelské středisko ISKCONu, Institut für Bhakti Yoga, s požehnáním vaišnavů a hlavního púdžárího v blízké farmě v bavorském Jandelsbrunnu, jsem začal Božstva Gaura-Nitáje uctívat. Postupně se Gaura-Nitái stali předmětem lásky desítek oddaných ze Salzburgu a širokého okolí. Když se z Alp do Salzburgu přistěhovala jedna rodina oddaných s pěti dětmi – pět chlapců – založili jsme také malou gurukulu. Dětem se Božstva Gaura-Nitáje nesmírně líbila. Gaura-Nitái si získali srdce velkých i malých potomků Mozarta. Na podzim roku 1988 byla božstva poprvé řádně instalována, za přítomnosti a pod vedením Bhakti Čharu Svámího.

V roce 1989 se věci nečekaným způsobem změnily – v Salzburgu a především v Československu. „Alpská“ rodina s dětmi odjela na ISKCONskou farmu do blízkého Jandelsbrunnu, kde se zakládala nová gurukula. Centrum v Salzburgu sloužilo už jen mně, mé manželce a mému půlročnímu synkovi. V Salzburgu žilo nadále pět či šest oddaných, většinou bezdětní grihasthové, kteří měli vlastní byty. Vznikla otázka, co s centrem? Odpověď na tuto otázkou přinesl pád železné opony. Československé hranice se otevřely dokořán, a tak jsem se mohl s rodinou vrátit do „svobodné“ země. Před Vánocemi 1989 jsem poprvé po dvaceti letech emigrace navštívil moravskou metropoli Brno, necelých 120 km od Vídně. V lednu 1990 už jsem mohl dávat přednášky v Praze. V září 1990 jsem s rodinou a Božstvy Šrí Šrí Gaura-Nitáje přijel do východočeského Ústí nad Orlicí, kde jsem si na rok pronajal od přátel hnutí Haré Krišna renovovaný dvoupokojový byt s vlastní kuchyňkou a koupelnou. Dále jsem vykonával pravidelnou, každodenní púdžu a abhišék (uctívání). Některým oddaným ze Salzburgu se po Božstvech stýskalo natolik, že se za nimi vypravili až do Ústí nad Orlicí. V roce 1992 jsem se přistěhoval do Prahy, kde jsem asi rok Gaura-Nitáje uctíval v panelovém bytě.

Na jaře 1993, v den výročí příchodu Šríly Advaita Áčárji, si pro Gaura-Nitáje přijeli tři bhaktové z nově otevřeného chrámu v Modřanech. Božstva byla po druhé instalována, za přítomnosti více než padesáti oddaných. Když se mne tehdejší temple president Lómančita Prabhu zeptal, jaké jim dáme jméno, vzpomněl jsem si na jejich původ. Zcela logicky se nabízela jména Nitáj-Navadvípačandra.
(Autor článku: Džaj Gurudéva dás)

« zpět