Přistání na Měsíci

Mnoho lidí by si dnes jen stěží dokázalo připustit, že bychom ještě nikdy nepřistáli s lidskou posádkou na Měsíci. Navíc už tomu bude čtyřicet let, co první člověk údajně učinil ten velký krok pro celé lidstvo. Jelikož uplynula tak dlouhá doba, bylo by nemyslitelné a nepravděpodobné, aby se tolika lidem podařilo stále skrývat toto tajemství. Musely by v tom být zapojeny i vlády jiných států. Navíc by tím vyvstalo nesčetně otázek, jak a proč došlo k takovému podvrhu.

Jsou to pádné argumenty, ale i tak tu zůstává řada nevysvětlených „nejasností“, které vyvstávají při zkoumání celé mise, která měla za cíl přistát s lidskou posádkou na Měsíci. V následujících odstavcích nebudeme hovořit o nějakých konečných důkazech, ale pokusíme se předložit informace k zamyšlení a dalšímu bádání. Pokusíme se pouze nastínit, že v datech a skutečnostech misí, které měly člověka dopravit na Měsíc, existuje mnoho děr a nejasností. Bohužel moderní člověk zaplavený tunami povrchních informací, které se na něj valí z „neomylných“ médií, postupně ztrácí schopnost uvažovat nad věcmi více do hloubky.

Mnoho z uvedených názorů je založeno na tom, co se Améjátma dás (civilním jménem James Beals) dozvěděl během šedesátých a raných sedmdesátých let od svého stejně starého souseda a kamaráda, jehož otec pracoval na kosmickém programu od jeho raných počátků (50. léta). Jeho kamarád z dětství se později stal jaderným fyzikem a pracoval na tajných armádních projektech. Zprávy, které se dostaly k Améjátmovi, jej později vedly k dalšímu bádání a pátrání po skutečnostech, které se týkají kosmických projektů a přistání na Měsíci. (Améjátma dás se narodil v Jeffersonu, Iowa, USA. Jako mladík objevil v knihovně knihy A.Č. Bhaktivédánty Svámího Prabhupády, o tři roky později, v roce 1973, se připojil k chrámu v Los Angeles a stal se jeho žákem.)

Kolem události přistání člověka na Měsíci se utvořilo přímo celé hnutí, které již v sedmdesátých letech inicioval Bill Kaysing svojí knihou „Nikdy jsme nebyli na Měsíci: americký podvod za třicet miliard dolarů“ (We never went to the Moon: America's thirty billion dollar swindle). Ačkoli některé argumenty, které uvádí, se přímo nezakládají na odborném vědeckém zkoumání, za což bývá odborníky kritizován (i když sám přímo pracoval ve společnosti, která konstruovala raketové motory pro Saturn 5, jako vedoucí technických publikací), stále prezentuje dostatek pozoruhodných postřehů na to, aby vzbudily v mysli každého člověka (i vědce) vážné pochyby.

A samozřejmě i védská literatura má k tomuto tématu co říci.

Védské pochopení

Védy jasně hovoří o tom, že pro člověka není možné cestovat mechanickými prostředky na vyšší planety a Měsíc je právě jednou z nich. Šríla Prabhupáda někdy otevřeně prohlašoval, že celá cesta na Měsíc byla podvod, a jindy podotknul, že i kdyby se lidé takzvaně na Měsíc dostali, ve skutečnosti by na skutečný Měsíc vstoupit nemohli – už jenom kvůli tomu, že máme lidská těla.

K přiblížení problému můžeme použít následující analogii. Lidské tělo je jako televizní přijímač. Naše oči nebo uši jsou naladěny na určitý kanál, na určité frekvenční spektrum. Když je TV přijímač naladěn na druhý kanál, nemůžeme přijímat obrazy a zvuky z prvního kanálu. Védská písma hovoří o velkých městech, jezerech, řekách a lesích, které se na Měsíci nacházejí. Šríla Prabhupáda říkal, že je ale nemůžeme vnímat smysly, kterými je vybaveno naše pozemské tělo. To, že nejsme schopni něco pozorovat, ještě neznamená, že daná věc neexistuje. Védy také popisují odlišný běh času na těchto vyšších planetách. Jeden rok na Zemi představuje na Měsíci jeden den a noc. Védy nám ukazují, jak vidět věci v pravém světle – a to pomocí šástra-čakšuh (pozorování skrze písma). Co se odehrává na Měsíci, můžeme vidět nasloucháním ze správného zdroje, ne tím, že bychom se snažili vidět věci fyzicky nebo navštívili Měsíc ve svém pozemském těle.

Krátká historie vesmírného programu

Raketa Jula VernaRaketa Jula Verna

Již za dob Jula Verna, když psal svoji knihu „Cesta na Měsíc” dostal jeden ruský car nápad zkonstruovat raketu pro skupinu lidí, která by mohla odstartovat ze Země, přistát na Měsíci a vrátit se zpět. Tato loď měla mít několik pater s pokoji pro své cestující. To bylo již v 19. století. V období mezi 20. až 40. lety 20. stol. pracovalo na raketovém výzkumu mnoho vědců. Ačkoli hlavně prováděli výzkumy pro vojenské využití, plánovali také průzkum vesmíru. Robert H. Goddard se v Americe snažil prosadit raketový výzkum již ve 20. letech, ale nebyl příliš úspěšný. Armáda Spojených států se začala zajímat o tento výzkum velice vážně až během 2. světové války. Mnohem pokročilejší než Spojené státy i Sovětský svaz bylo na tomto poli Německo. Během války, a dokonce i před ní, Spojené státy do své země různými způsoby lákaly nebo i unášely špičkové německé vědce.

Během války byla vyvinuta mimo jiné i trysková letadla. S touto technologií se snažili dosahovat vyšších a vyšších rychlostí. Překročení rychlosti zvuku bylo na spadnutí. Ale s tím přicházelo mnoho problémů. Dosavadní stroje měly své limity a doslova se za letu rozpadaly. Chuck Yeagar byl první, který jako první živý člověk, překročil rychlost zvuku. Když Američané dokázali konstruovat nadzvuková letadla, zjistili, že tryskové motory nepostačují – byly závislé na vzduchu. Jinými slovy byly nepoužitelné pro lety mimo zemskou atmosféru. Ke konci 40. let začaly Spojené státy navrhovat experimentální raketoplány. Šlo o vzdušné lodě s křídly, které byly poháněny pevným raketovým palivem. Raketové palivo v sobě již obsahuje kyslík, a proto mohou tyto stroje létat i mimo atmosféru. Později tyto typy vešly ve známost jako raketoplány řady X (písmeno X znamenalo „experimentální“). K nejznámějším z nich patří raketoplán X-15. Mezi nejvýznamnější německo-americké vědce pracující na tomto projektu od pozdních 40. let patřil Wernher von Braun. Během 40. a 50. let Wernher von Braun vyvinul určitý základ pro vesmírné cestování, z něhož vycházel vesmírný program Spojených států a který se až do dnešní doby příliš nezměnil. Wernher předvídal, že tyto raketoplány budou schopny přepravovat lidi i materiály pro stavbu orbitálních stanic daleko nad Zemí. Ale Wernher von Braun se svými plány předběhl dobu, ve které žil.


Neil ArmstrongNeil Armstrong, raketoplán X-15, 60. léta

Spojené státy pracovaly na zdokonalování raketoplánů řady X a potýkaly se s jedním technickým a politickým problémem za druhým. Typ X-15 se měl stát prvním raketoplánem, který dosáhne s lidskou posádkou kosmického prostoru. Návrh existoval již od roku 1952, ale setkával se s mnoha komplikacemi.

Jak Rusové, tak i Američané pracovali na válečných balistických raketách, kde by byla na vrcholu rakety umístěná nálož. Chtěli vyrobit raketu, která by mohla letět z jednoho kontinentu na druhý (tzv. mezikontinentální balistická střela). V této oblasti vývoje byli Rusové daleko napřed. Rusové zveřejňovali své pokusy až tehdy, když byly úspěšné. Američané ale zvali tisk a ostatní média na každý pokus, který prováděli. Některé střely ani neopustily odpalovací rampu – ihned explodovaly. Některé explodovaly o něco později. Pro americkou armádu to byly velice obtížné časy. V té době Spojené státy ztrácely těmito nezdary hodnotný světový vliv a politickou spřízněnost. V 50. letech byli Rusové v raketové technologii jednoznačně na špici. Vyspělá technologie hrála pro zemi důležitou roli. Ty nejlepší zbraně, munici, tanky, trysková letadla atd. chtěly kupovat nejenom státy s obrovským ropným bohatstvím.

V Rusku spojili vesmírný raketový výzkum s výzkumem balistických střel. Byli schopni vystřelit do prostoru střelu, která měla k sobě připevněnou nějakou družici. Ještě před tím, než Američané dokázali z rampy bezchybně odpálit balistickou raketu nebo zkonstruovat funkční raketoplán X-15, Rusové vyslali na oběžnou dráhu první družici Sputnik (4. říjen 1957). Rusové zaujímali ve světě v této oblasti výzkumu prvenství. Americká vláda a vojenské osazenstvo chtěly učinit něco velkolepého, co by světu ukázalo, že Amerika nestojí ve světě až za Rusy.


LajkaLajka

Jenže zatímco se Američané pokoušeli poslat do vesmíru první satelity, Rusové dopravili do vesmíru první zvíře – psa Lajku (3. listopad 1957). Probíhala studená válka a Američané nechtěli být poráženi komunisty. Spojené státy zápasily s konstruováním spolehlivých balistických raket, ke kterým by mohla být na vrch připevněna různá zařízení. Raketoplány a projekt X-15 se rozvíjely. Ale vedoucí američtí vědci považovali za příliš primitivní a šílené posadit člověka nebo i psa do nějaké „kabiny“, umístit ji na špici velké balistické rakety, a pak ji odpálit do prostoru. Na rozdíl od běžného letadla nebo raketoplánu nebylo možné tuto raketu manuálně řídit. Mnohem reálnější a praktičtější byly podle vědců modely X-15. Raketoplán, který má křídla a který pilot může plně kontrolovat, se pohybuje v atmosféře jako tryskové letadlo a ve vnějším prostoru jako raketa. Ale vědci v Rusku to udělali a poslali člověka umístěného na „špici balistické střely“ do vnějšího prostoru. I když američtí vědci namítali, dostali shora nařízení, aby udělali to samé a vystřelili člověka na zemský orbit. Projekt X-15 byl také připraven, ale až o půl roku později. Prvním americkým mužem ve vesmíru nebyl Allan Shepard. Byl to pilot X-15, který vletěl do kosmu, a pak se vrátil. Ale to nebyla taková senzace, kterou vzbudily balistické rakety. Projekt X-15 se dostával do pozadí a nebyl tak populární.

To už se rozběhl projekt Mercury. Vystřelili do kosmu Allana Sheparda (1961), poté Johna Glenna (1962), který se jako první člověk dostal na zemský orbit. Nebyl prvním člověkem ve vesmíru, tím se stal Rus, a ani nebyl prvním Američanem ve vnějším prostoru, ale byl prvním člověkem na zemském orbitu. Alespoň toto se Američanům povedlo. Američané jednali jako obchodní firma. Prohlašovali tento čin za milník v technologickém pokroku. Vítali Glenna jako průkopníka vesmírného výzkumu. I když prvním člověkem ve vesmíru byl Rus, Američané to snižovali. Ve skutečnosti se ale snažili Rusy pouze dohnat.

Studená válka

John KennedyJohn Kennedy

John Kennedy v roce 1961 šokoval svět statečným prohlášením, že Spojené státy dopraví člověka na Měsíc před koncem 60. let. Byl to velice odvážný výrok, protože na začátku 60. let ani nezačaly posílat do kosmu rakety. Nikdo si nedovedl představit, jak by bylo možné takový projekt uskutečnit. Jeho výrok jednoduše nebyl založen na vědeckém výzkumu. Nejednalo se o závěr rozsáhlých studií prováděných týmem vedoucích vědců, kteří by celou situaci detailně analyzovali – ačkoli měli velice zjednodušenou představu postavit dostatečně velkou raketu, kterou by pak odpálili. Kennedyho odvážná prohlášení sledovala pouze politický a vojenský záměr. Amerika musela přijít s něčím mimořádným, aby ukázala, že je světovým vůdcem v technice – zatím totiž stále pokulhávala za Ruskem.


Atlas CentaurAtlas Centaur

Další veřejnou fází byl projekt Gemini, kdy měli být dva muži vystřeleni v kabině umístěné na vrcholu rakety na orbit. V té době jak Rusové, tak i Američané posílali do vnějšího prostoru mnoho satelitů za účelem špionáže, sledování počasí a telekomunikace. Gemini používal mnohem lepší raketu – Atlas Centaur. Rusové posílali v té době do vesmíru dva muže. A znovu byli první. Tentokrát se první člověk „prošel“ po oběžné dráze Země. Mladí chlapci, kteří toto mohli sledovat v televizích, byli samozřejmě uchváceni. Ale již tehdy se k malému Jamesovi dostaly od kamaráda Roba zprávy o tom, že se jednalo o podvody. Jak Rusové, tak Američané prý vše natáčeli ve velkých nádržích s vodou aranžovaných takovým způsobem, aby to vypadalo, jako by se kosmonauti nacházeli ve vnějším prostoru. Jejich pomalé pohyby nebyly způsobeny beztížným stavem, ale vodou, ve které byli kosmonauti ponořeni. Když se podíváte na současné záběry pohybů v beztížném stavu, zjistíte, že jsou rychlé (později se k tomu ještě vrátíme). Proč by ale měli takto podvádět veřejnost? Jejich mottem jednoduše bylo „v lásce a ve válce je vše dovoleno“. A to byla válka, studená válka, a v sázce bylo spojenectví se zbylým světem. V sázce byl navíc obchod s vojenskou technikou. Celou dobu byli Rusové o jeden či dva kroky napřed. Byli první v kosmu, jako první poslali dva muže, kteří vstoupili do vnějšího prostoru, první, kteří poslali sondu bez lidské posádky na Měsíc, první, kteří postavili vesmírnou stanici, drželi rekord v době nejdelšího pobytu člověka ve vesmíru, jako první prohlásili, že překonali Van Allenovy radiační pásy (ještě se o nich zmíníme), první, kteří poslali na Měsíc robota a přivedli ho zpět na Zemi atd., atd. (Rusové pravděpodobně přinesli z Měsíce prach a kameny ještě dříve než Američané. Američané proto chtěli poslat člověka na Měsíc jako první a tímto velkolepým činem zastínit předešlé úspěchy Rusů.

Lety do vesmíru a fyzikální zákony

Jedna z Einsteinových teorií ohledně cestování vnějším prostorem říkala, že po překonání rychlosti kolem 40 tisíc km/h a získání správného směru, raketa může uniknout zemskému gravitačnímu poli a poté bez potřeby dalšího paliva volně plout prostorem. Při cestě na Měsíc, gravitace Země bude kosmickou loď stále zpomalovat, ale při tak vysoké rychlosti zpomalení nebude patrné. Navíc po uletění více jak dvou třetin vzdálenosti začne znatelněji působit přitažlivá síla Měsíce, která začne loď postupně urychlovat. Na této teorii byl postaven celý vesmírný program. Ale teorie se v praxi ukázala jako ne zcela realistická. Rakety se potýkaly s problémem nedostatku paliva a kromě toho byly zpomalovány mnohem více, než se předpokládalo…


Van Allenovy radiační pásy Explorer 1Explorer 1

Co by mohlo způsobit zpomalení raket v místech bez atmosféry? Ve vzdálenosti kolem 40 – 80 tisíc kilometrů od Země se totiž nachází další druh „atmosféry“ – není utvořena plyny, ale elektrony a protony. Jedná se o elektromagnetické plazma, známé jako Van Allenovy radiační pásy. Američané jako první vyslali v roce 1958 umělou družicí Explorer 1, aby zjistila, jak daleko je vůbec možné dostat se do vesmíru. Explorer 1 měl uniknout zemské přitažlivosti, putovat dál prostorem, minout Měsíc a pokračovat stále dál. Ve vzdálenosti kolem 40 000 km ale narazil na intenzivní pás radiace. Nejenom, že tím družice byla zpomalena, ale zároveň poté, co poslala zpět nějaká data, silné radiační pole doslova spálilo její obvody. Na konci padesátých a začátkem šedesátých let Američané posílali do vesmíru jednu družici za druhou. Snažili se zabránit poškození elektroniky a těmito pásy proniknout. Jeden pokus za druhým avšak končil nezdarem. Rusové rovněž posílali své vlastní průzkumníky. Dohromady provedli kolem třiceti, čtyřiceti pokusů – jenže neúspěšných. Američané i Rusové chtěli pomocí družic Explorer či sond Luna dosáhnout Měsíce, ale radiační pásy vše znemožňovaly.

Na konci padesátých let se v elektronice stále používaly elektronky, v šedesátých letech přišly na řadu tranzistory. Historické záznamy nám říkají, že tuto bariéru Van Allenových radiačních pásu jako první překonali Rusové. Nicméně existují také informace o tom, že k překonání této radiace je zapotřebí dosti silné odstínění a každá anténa je velice příhodná k tomu, aby přivedla do kosmické lodě elektronové plazma, které pak spálí veškerou elektroniku. Jestli tomu je právě tak, pak tento silný štít na kosmické lodi Apollo chyběl. Ale Rusové prohlásili, že svými sondami Měsíce skutečně dosáhli, že se jim podařilo pásy prorazit. Jako důkaz podávají to, že sondy po průletu nechaly explodovat bomby s obarveným práškem, které za sebou ve vzdálenosti větší než 40 000 km nechaly viditelný červený mrak. Ale žádné knihy se již nezmiňují o stínění, které bylo potřebné k průletu těmito pásy. Později, se zavedením čipů a integrovaných obvodů, se problém radiace a kosmického záření ještě prohloubil. Mikročástice kosmického záření vyřazovaly čipy z funkce. S tím, jak elektronickým součástkám k provozu postačoval stále nižší příkon, jejich nefunkčnost byla způsobována stále menším elektrickým rušením. Součástky jsou sice před takovým zářením chráněny, ale to jen v podmínkách naší planety. Radiační pásy jsou sami o sobě dosti intenzivním polem a na jejich druhé straně nečeká nic příjemnějšího: sluneční vítr, kosmické a gama záření. Vše dostatečně silné na spálení radiových obvodů – co pak říci o choulostivých integrovaných obvodech. Jak říkají vědci, radiační pásy nás chrání před silnější kosmickou radiací a slunečními bouřemi, které se ženou sluneční soustavou.

Nicméně Rusové tehdy prohlásili, že pásy překonali. Teď šlo pouze o to, kdo dosáhne jako první Měsíce. Jestli si Rusové svoje úspěchy vymysleli nebo ne, to bylo druhořadé. V té době byla situace dost napjatá. Vedla se studená válka a hrozila jaderná válka, kterou nikdo nechtěl – nikdo by totiž nevyhrál. Bitevním polem proto bylo dobývání vesmíru a pokrok v technologii. Obě strany byly po 40 nezdařených pokusech zklamány. Pokud není možné překonat vzdálenost 40 tisíc km, nedá se pak hovořit o cestě na Měsíc. V takové napjaté situaci se není čemu divit, že by se Rusové uchýlili k falšování. Jakmile začnete lhát, musíte pak původní lež obhajovat dalšími podvody. Stejně jako to dělají malé děti. Rusové prohlásili, že nejen překonali radiační pásy, ale také že přistáli se sondou na Měsíci. To byl neobyčejný úspěch. To umožňovalo vyhrát Rusům studenou válku. Američané pak prohlásili stejnou věc. Když někoho nemůžete zbít, tak se k němu přidejte.

Překonání Van Allenových pásů je základem vážné pochyby o přistání na Měsíci. Ve výškách od 80 km nad zemským povrchem se nenachází atmosféra, která by zpomalovala let rakety. V těchto výškách se úspěšně pohybují satelity. Nicméně dále se nachází husté radiační pásmo, které let zpomaluje a znemožňuje proniknutí do vzdálenějších oblastí vesmíru. To jsou informace hodné k zamyšlení. Vědci ale nemohou jen tak přestat s „výzkumy“ vzdálenějších oblastí vesmíru, s dalšími projekty výprav k jiným planetám apod. Veřejnost očekává další pokrok ve výzkumu.

Raketoplány

Werhner von BraunWerhner von Braun

Nyní se ale ještě vraťme k americkým raketoplánům. Zásluhy za jejich vývoj jsou přisuzovány Werhnerovi von Braunovi, který s jejich plánováním přišel již v padesátých letech. Jejich vývoj byl základem amerického vesmírného programu. Raketoplány měly dosáhnout co největší výšky a přenést tam vše potřebné pro výstavbu orbitální stanice. Vesmírná stanice měla sloužit jako výzkumná laboratoř pro další studium radiačních pásů a toho, jak jimi proletět nebo toho, jak se jim vyhnout. Dále měla fungovat jako startovací rampa a čerpací stanice. Na ni se měl přivážet další stavební materiál. Stavěl by se nový druh raketoplánů bez křídel, které by se již nepohybovaly v zemské atmosféře. Na vzdálenějším orbitu by byla postavena další základna, až by dosáhli radiačních pásů, kde by v nich hledali nějaké díry, nebo zkoumali jiný alternativní způsob, jak jimi proniknout. Pak by postavili další stanici za radiačními pásy. Na cestě na Měsíc plánovali postavit nějakých sedm přestupních stanic.

Prvním důvodem pro stavbu těchto stanic byla snaha překonat radiační pásy a druhým nutnost základen pro doplňování paliva, neboť raketoplány v důsledku většího zpomalování nebyly schopny přepravovat dostatek paliva. Minulí vedoucí ředitelé NASA prohlašovali, že právě skutečným vesmírným programem byl rozvoj raketoplánů od řady X-15. Jelikož Rusové začali posílat lidi do kosmu v kosmických lodích upevněných na balistických raketách, Američané byli nuceni dělat to samé. Sami připustili, že to bylo jen kvůli politické publicitě. Prohlásili také, že projekty Mercury, Gemini a Apollo byly započaty pro publicitu, aby udrželi krok s Rusy.

Skutečný kosmický program

Space shuttleSpace shuttle

Zatímco běžely ostatní projekty, co se stalo se „skutečným“ vesmírným programem? V roce 1957 raketoplán X-15 dopravil prvního člověka do vnějšího prostoru (80 km nad zemský povrch). Tehdy američtí vědci považovali umísťování lidí na špici balistických raket za primitivní a šílené.

Raketoplány řady X byly vyvíjeny v šedesátých a sedmdesátých letech a konečným cílem byly raketoplány Space shuttle, které se staly skutečným vrcholem amerického vesmírného výzkumu. Jestliže jsme ale dosáhli Měsíce a posílali jsme po sluneční soustavě sondy, co je pak tak významného na Space shuttle? To je hodno zamyšlení…

V roce 1958 se Rusové i Američané pokoušeli dostat do vesmíru, dosáhnout orbitu a proniknout Van Allenovými radiačními pásy. V 60. letech byly již údajně posílány sondy směrem k Měsíci, byly pořizovány fotky odvrácené strany Měsíce, do kosmu byla vyslána první mnohočlenná posádka, dále následovaly nepilotované sondy, které přistály na Měsíci, sebraly vzorky, odstartovaly z Měsíce a vrátily se zpět na Zemi. To vše bylo řízeno dálkově s relativně primitivními počítači a navigační technikou 60. let. A pak se na Měsíc dostal člověk (několikačlenná posádka). S dostatkem paliva, aby mohli odstartovat z Měsíce a vrátit se zpět na Zemi. A to všechno šestkrát za sebou. Nyní se znovu ptáme, co bylo tak významného na raketoplánech Space shuttle?

Dobře, mohou převážet 6 – 8 lidí (ve výjimečných situacích i 10). Ale sondy, co přistávaly na Měsíci, byly také těžké a na palubě měly tři muže. A jak vysoko mohou létat? 1/10 vzdálenosti Země – Měsíc? 1/100 této vzdálenosti? Ve skutečnosti Space shuttle se při většině letů neodvažují dostat výše než 300 km nad zemský povrch. Není to ani jedna tisícina vzdálenosti Země – Měsíc (a pak se také ještě z Měsíce musíte vrátit zpět na Zemi). Chvíli o tom přemýšlejte. V roce 1969 přepravili 3 muže na Měsíc a zpět (okolo 750 000 km). O několik desítek let později jsme schopní vyletět s 6 – 8 člennou posádkou do výšky pouze 300 km? Zjevně tu vyvstává pochyba o tom, zdali se nám v minulosti skutečně podařilo překonat onu vzdálenost téměř 400 000 km.


Saturn 5 boosterSaturn 5 booster

Nyní se podívejme na užitečnou nosnost raketoplánů. Raketoplány Space shuttle mohou umístit na nižší zemský orbit náklad, který má hmotnost zhruba 20 tun. Nyní tento údaj porovnejme s raketou Saturn 5 booster, která byla používána u misí Apollo. Tato raketa má mnohem vyšší užitečnou nosnost. Celková hmotnost lunárních sond byla kolem 50 tun. Přitom tak těžký náklad mohla dopravit ne velice vzdálený orbit, kterého Space shuttle nikdy ani nedosáhly. Na nižší orbity může raketa Saturn 5 booster vynést až 130 tunový náklad. Byla to raketa s největší nosností, kterou kdy Američané postavili.

Ale i v tomto případě se objevili určité pochybnosti o pravosti tohoto projektu. V již zmíněné knize „Nikdy jsme nebyli na Měsíci“ (We never went to the Moon) Bill Kaysing mimo jiné popisuje své zkušenosti z 50. a 60. let, kdy pracoval v Rocketdyne (společnost založená Divizí severoamerického letectva). Popisuje, jak se snažili vyrobit raketu takových rozměrů, jenže ta nikdy správně nefungovala – rakety buď explodovaly, nebo se nedaly ovládat. Poté NASA tento projekt zastavila a sama přišla během půl roku s fungujícím Saturnem. Američané museli přijít s něčím, co vypadalo, že by skutečně mohlo doletět na Měsíc. Podle Kaysinga postavili velkou kostru, v níž použili upravené raketové motory, aby pracovaly pouze s omezeným výkonem, tak aby byly ovladatelné a neexplodovaly. Podle Kaysinga to celé bylo jenom divadlo.

Ale ve skutečnosti rakety Saturn 5 existovaly. Jakou měli užitečnou nosnost, to je otázka. NASA nakonec prohlásila, že Space shuttle je lepší – Saturn 5 již nepotřebujeme. NASA chtěla, aby tomuto veřejnost věřila, ale její uveřejňovaná data to nepodporovala. Podle jejich údajů Saturn 5 mohl teoreticky při jednom letu umístit na orbit sedm Hubblových teleskopů.

Přistání na Měsíci

Kolem přistání na Měsíci se vyskytují ještě další anomálie. K těm nejvýznamnějším se řadí důsledky tahu raketového motoru při přistání na povrchu Měsíce. Dalším zajímavým tématem jsou filmové záběry pohybu astronautů v kosmu, které v 60. letech pořídila NASA. Nejprve si ale uvedeme několik faktů ohledně raketových motorů.

Lunární modul má hmotnost zhruba 15 000 kg. Na Měsíci působí gravitace, která je šestkrát slabší než na Zemi. Pokud tedy na zemi na lunární modul působí gravitační síla 150 kN, na Měsíci je to šestkrát méně, 25 kN. Touto silou působí gravitační pole Země na svém povrchu na těleso o hmotnosti 2 500 kg. Což je hmotnost takové malého nákladního auta (větší dodávky). Nyní si představte, že vám takový malý nákladní vůz padá z oblohy. Raketový motor, který by mu zajistil hladké přistání, by musel vykazovat docela dobrý tah. Vědci říkají, že povrch Měsíce je pokryt jemným prachem. Aby lunární modul mohl hladce přistát, raketový motor umístěný na spodku lunárního modulu musel vyvíjet tah zhruba 45 kN. Potom jaký účinek musel mít takový raketový motor na prašný povrch Měsíce? Zajímavé je, že žádné fotky lunárního modulu stojícího na Měsíci neukazují pod modulem žádnou díru nebo alespoň nějaký náznak narušeného povrchu.


Mnoho lidí poukázalo na tento do očí bijící fakt. A co na to NASA? „Ačkoli je sestupný motor lunárního modulu dost silný, většina manévrů se odehrává vysoko nad povrchem Měsíce. Během samotného dotyku s měsíčním povrchem je odvrženo pouze malé množství prachu. Relativně soudržný povrch Měsíce odklonil tlak motoru stranou.“ Je ale otázkou, zdali tato oficiální zpráva odpovídá skutečnosti. Není tak snadné zaručit hladké přistání modulu pouhými manévry vysoko nad povrchem, i když se nacházíte v gravitačním poli, které je šestkrát slabší než na Zemi. Vypadá to, jako by NASA přizpůsobila jednu z Einsteinových poznámek: „Pokud fakta nevyhovují teorii, změňte fakta.“ NASA říká, že povrch Měsíce je relativně soudržný? Co to znamená? Povrch nevypadal tak soudržný, když se astronauti snažili kopnout do měsíčního prachu. Potom mi také ukažte jaký „náklaďák s raketovým motorem“ odvrhne stranou při dopadu pouze malé množství prachu. Navíc, když astronauti chodili po Měsíci, zanechávali za sebou stopy hluboké několik centimetrů. Na vedlejším obrázku z NASA si můžete všimnout otisku boty, která ve velice jemném měsíčním prachu zanechává hlubokou stopu, ale lunární modul prašný povrch vůbec nenarušuje. Kdyby měl objekt vážící dvě a půl tuny dosednout jako peříčko, raketový motor by musel pracovat se značným výkonem a vířit prach do širého okolí.

Pak je tu ještě jedna skutečnost. V půli šedesátých let se astronauti dostali do kosmického prostoru, kde prováděli první výstupy do kosmu. Záběry těchto prvních astronautů v kosmu ukazují, jak byly jejich pohyby pomalé stejně jako později pohyby kosmonautů na Měsíci (vysvětlováno působením slabšího gravitačního pole). Jenže něco tu nesedí. Když se nacházíte pod vodou, tělo je nadnášeno – působí na vás mnohem menší tíhová síla než na souši. Ve vodě se vznášíte jako ve volném prostoru. Při vašich pohybech vás ale voda brzdí kvůli své velké hustotě. Ve vodě jsou proto vaše pohyby přirozeně pomalé. V kosmu ale nemáte žádnou atmosféru. Pohyby v kosmu nebo na Měsíci jsou tedy ve skutečnosti rychlejší, protože vám v nich nebrání okolní prostředí svým odporem.

Když se podíváte na pozdější záběry z raketoplánů Space shuttle, astronauti se chovají jinak. Jejich skafandry pohyb sice omezují, ale mají také problém s tím, že jejich rychlé pohyby vyvolávají sílu působící v opačném směru. Pokud tedy pohnete rukou rychle, začnete se otáček kolem dokola, protože prostředí, které vás obklopuje, nezpůsobuje odpor. Prezentování pomalých pohybů na Měsíci mohlo vzniknout jako mylné odvození ze záběrů, které pocházely z prvních výstupu do kosmu, které byly pravděpodobně filmovány ve velkých vodních nádržích, kde byl pohyb kosmonautů zpomalován vodou.

Je velice zajímavé, když se podíváte na filmové záběry, které NASA pořídila na Měsíci a zhruba dvakrát je zrychlíte, všechno najednou vypadá úplně přirozeně – jako by se kosmonauti pohybovali na Zemi jen s tím rozdílem, že mají na sobě velké obleky. I lunární rover vypadá jako čtyřkolka, která se normálním způsobem pohybuje po jemném písku. Jenže pohyby na Měsíci nemají být vůbec pomalé.

A co prach, který víří kola roveru? Jelikož na Měsíci není žádná atmosféra, měl by padat velice rychle, protože jeho pád nic nebrzdí. (Pírko ve vakuu padá k zemi stejně rychle jako železné závaží.) Když ale záběry z Měsíce zrychlíte, všimnete si, že prach padá úplně stejným způsobem jako na Zemi.

Další zajímavým postřehem jsou pokusy astronautů o skákání. Jsou stejně pomalé, ale co je podivné, mohou vyskočit jen pár centimetrů nad povrch – což by odpovídalo situaci na Zemi s tou zátěží, co měli na sobě. Na Měsíci, ale na ně působila mnohem menší síla, jako by na Zemi vážili pouze 30 kg. Se silou dospělého člověka a hmotností 30 kg, to by se vám to skákalo. Opět když záběry z Měsíce zrychlíte na dvojnásobek, vypadá to, jako by astronauti skákali na Zemi. Vskutku zajímavé zjištění.

V celé prezentaci, kterou NASA představila, existuje spoustu děr, které naznačují podvrh. A byly k tomu i dostatečné důvody, aby k takovému podvodu došlo. Hrozba ze strany Sovětského svazu byla v té době obrovská. Vedla se studená válka a hrozila jaderná válka. Důvody byly opodstatnitelné.

Dnes ale žijeme v jiném světě. Studená válka skončila a vypadá to, že by bylo načase vyjít s pravdou ven. Ale jak jsou na tom ti, co po celá léta drželi toto tajemství v tajnosti? Jak by mohli odhalit pravdu, aniž by to způsobilo poprask ve společnosti? Jak by reagovaly masy lidí? Jenže od přistání na Měsíci se odvíjel a odvíjí další výzkum a další mise. Veřejnost očekává nové objevy, ambicióznější projekty, další kroky kupředu…


(Z anglického originálu „Did we really go to the Moon?" od Améjátmy dáse vybral a přeložil bh. Miroslav Krejz.)