Šrí Šrímad Abhaj Čaranáravinda Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda přišel na tento svět 1. září 1896 v Kalkatě, v Indii. Jeho otec Gour Móhan De, obchodník s textilem, a matka Rádžní mu dali jméno Abhaj Čaran. Podle bengálské tradice rodiče pozvali astrologa, aby dítěti sestavil horoskop. Astrologova předpověď byla opravdu pozoruhodná: až dosáhne věku sedmdesáti let, přeplaví se přes oceán a stane se významným náboženským kazatelem a otevře 108 chrámů. Gour Móhan byl čistý vaišnava a vychovával svého syna k vědomí Krišny. Jeho rodiče byli rovněž vaišnavové, a tak se Gour Móhan za celý svůj život nedotkl masa, vajec ani kávy nebo čaje.
Svého duchovního mistra, Šrílu Bhaktisiddhántu Sarasvatího Gósvámího, potkal poprvé v Kalkatě v roce 1922. Bhaktisiddhánta Sarasvatí, význačný představitel filozofie oddanosti a zakladatel šedesáti čtyř védských ústavů (Gaudíja Math), si vzdělaného mladého muže oblíbil a přesvědčil ho, aby svůj život zasvětil rozšiřování védského poznání. Šríla Prabhupáda se stal jeho žákem a o jedenáct let později byl v Allahabádu obřadně zasvěcen. Již při jejich prvním setkání v roce 1922 požádal Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura svého budoucího žáka Šrílu Prabhupádu, aby šířil védskou moudrost v angličtině.
V následujících letech napsal Šríla Prabhupáda komentář k Bhagavad-gítě, podporoval Gaudíja Math a v roce 1944 začal bez pomoci vydávat anglicky psaný čtrnáctideník „Back to Godhead“ (Návrat k Bohu). Sám ho editoval, přepisoval rukopisy, obstarával korektury a dokonce i osobně prodával jednotlivá čísla. Jeho žáci nyní pokračují s vydáváním tohoto časopisu po celém světě v různých jazycích. V roce 1947 odměnila gaudíja-vaišnavská společnost Šrílu Prabhupádu za jeho filozofickou učenost a oddanost titulem „Bhaktivédánta“.
Roku 1950, ve věku padesáti čtyř let, Šríla Prabhupáda opustil rodinný život a odešel do ústraní, aby mohl věnovat více času studiím a psaní. Odjel na posvátné místo Vrindávana, kde žil za velice skromných podmínek v historickém chrámu Rádhá-Dámódara. Zde několik let zasvětil hlubokému studiu a psaní. V roce 1959 vstoupil do stavu sannjása. V chrámu Rádhá-Dámódara začal pracovat na svém životním díle, mnohosvazkovém překladu a výkladu osmnácti tisíc veršů Šrímad-Bhágavatamu (Bhágavata Purány). Zde také napsal knížku „Snadná cesta na jiné planety“.
V roce 1965, po vydání prvních tří svazků Šrímad-Bhágavatamu, odjel na lodi do New Yorku. Byl prakticky bez peněz, ale věřil v naplnění poselství svého duchovního mistra. Toho dne, kdy přistál v Americe a spatřil šedivou mlhu nad vrcholky mrakodrapů, si zapsal do deníku: „Můj milý Krišno, jsem si jist, že když tento transcendentální vzkaz pronikne do jejich srdcí, určitě se rozradostní a osvobodí se ze všech nepříjemných životních situací.“ Bylo mu šedesát devět let, byl sám a neměl prakticky žádné hmotné zázemí. Jeho bohatstvím bylo duchovní poznání a oddanost, které mu byly zdrojem nevyčerpatelné síly a inspirace. Harvey Cox, spisovatel a teolog z harvardské univerzity, o něm napsal: „Ve velice pokročilém věku, kdy většina lidí již jen usíná na vavřínech, se vydal splnit přání svého duchovního učitele a odjel na náročnou cestu do Ameriky. Šríla Prabhupáda je samozřejmě dalším z tisíců učitelů, ale zároveň je výjimečný, je jedním z tisíce, možná jedním z miliónu.“
V roce 1966 Šríla Prabhupáda založil Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny (International Society for Krishna Consciousness, ISKCON), což je oficiální název Hare Krišna hnutí. V následujících letech se k němu připojily desítky tisíc následovníků, založil více než sto chrámů a ášramů a vydal mnoho knih. Jeho úspěch je zvláštní tím, že dokázal přenést starověkou indickou duchovní kulturu do západního světa dvacátého století.
V roce 1968 poslal Šríla Prabhupáda tři manželské páry, aby přivezly vědomí Krišny do Anglie. Nejprve se o ně staraly hinduistické rodiny, které si vážily jejich poslání, ale brzy do podvědomí obyvatel Londýna pronikly svým zpíváním na Oxford Street. V novinách se objevovaly články: „Hare Krišna zní Londýnem“ a mahá-mantra si získala popularitu. Člen skupiny The Beatles, George Harrison, který znal Šrílu Prabhupádu a mahá-mantru již před příjezdem oddaných do Anglie, zařídil nahrání a vydání LP desky u gramofonové společnosti Apple Records a Hare Krišna mantra se stala hitem v několika zemích.
(Více o Georgovi Harrisonovi…)
Když Šríla Prabhupáda přijel do Anglie, přijal ho jako svého hosta John Lennon, protože oddaní teprve dokončovali práce na londýnském chrámu nedaleko Britského muzea. V listopadu 1969 byl chrám slavnostně otevřen – byl to první chrám Rádhy a Krišny v Evropě. Hnutí se rozrůstalo. George Harrison daroval Šrílovi Prabhupádovi nádhernou venkovskou usedlost, která se nyní nazývá Bhaktivédanta Manor a je hlavním střediskem Hare Krišna hnutí v Anglii. Mnoho nových oddaných Krišny se začalo objevovat ve všech světových velkoměstech. Začali veřejně zpívat Hare Krišna mahá-mantru a roz šířiovat Prabhupádovy knihy. Začali pořádat festivaly, přednášky a rozdávat milióny porcí lahodného jídla obětovaného Krišnovi („prasádam“).
ISKCON tak jistě ovlivnil životy stovek tisíců lidí. A. L. Basham, jeden z předních odborníků v oblasti indických dějin a kultury, napsal: „Hare Krišna hnutí vyrostlo téměř z ničeho během necelých dvaceti let a je nyní známé na celém Západě. To je důležitá událost v dějinách západního světa.“ Přes svůj pokročilý věk uspořádal Šríla Prabhupáda mnoho kazatelských cest, které ho zavedly do šesti světadílů, a během pouhých dvanácti let čtrnáctkrát objel zeměkouli. Navzdory namáhavému programu nikdy nepřestal psát. Jeho spisy tvoří celou knihovnu védské filozofie, náboženství, literatury a kultury.
Krišna-Balaráma Mandir
Šríla Prabhupáda inspiroval své žáky, aby zakládali zemědělské farmy po celém světě a vytvářeli společenství podle védských zásad. Také si přál zavést do škol védský systém základního a středního vzdělání a v roce 1978 již bylo založeno více než deset takových škol v různých částech světa. Šríla Prabhupáda dal také podnět k výstavbě rozsáhlého mezinárodního střediska v Šrídhám Májápuru v západním Bengálsku v Indii, kde je plánována výstavba města založeného na védských duchovních hodnotách. Podobnými projekty jsou Mezinárodní dům pro hosty a Krišna-Balaráma Mandir ve Vrndávanu. Jsou to střediska, kde lidé z celého světa mohou vytěžit bezprostřední poznatky o vaišnavské kultuře.
Nejvýznamnějším přínosem Šríly Prabhupády jsou však jeho knihy. Jejich věrohodnost, hloubka a jasnost je vysoce oceňována akademickými kruhy a na mnoha středních a vysokých školách se jich používá jako učebnic. Garry Gelade, profesor na Filozofické fakultě Univerzity v Oxfordu, o nich napsal: „Těchto knih si lidé musí vážit. Zapůsobí na každého, kdo je bude číst s otevřenou myslí, bez ohledu na jeho víru či filozofické zaměření.“ Dr. Larry Shinn, děkan Fakulty vědy a umění na Bucknellově univerzitě, napsal: „Prabhupádova osobní zbožnost mu dává skutečnou autoritu. Šríla Prabhupáda uchvacoval dokonalou znalosí písem a neobvyklou hloubkou realizace. Dal nám vyjímečný příklad, neboť skutečně žil tím, co učil.“ Jeho knihy již byly přeloženy do více než padesáti jazyků. V roce 1972 bylo pro vydávání děl Šríly Prabhupády založeno nakladatelství The Bhaktivendanta Book Trust (BBT), které je dnes největším nakladatelstvím knih z oblasti indického náboženství a filozofie.
Až do svého odchodu z tohoto hmotného světa (14.11.1977) Šríla Prabhupáda osobně dohlížel na růst společnosti, která se rozvinula v celosvětové hnutí, s více než sty ášramy, školami, chrámy, vědeckými ústavy a zemědělskými usedlostmi. V čestině také vyšla biografie Šríly Prabhupády pod názvem „Prabhupáda“, kterou napsal jeden z jeho nejbližších žáků, Satsvarúpa dás Gósvámí.
Šrí Šrímad Abhaj Čaranáravinda Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda přišel na tento svět 1. září 1896 v Kalkatě, v Indii. Jeho otec Gour Móhan De, obchodník s textilem, a matka Rádžní mu dali jméno Abhaj Čaran. Podle bengálské tradice rodiče pozvali astrologa, aby dítěti sestavil horoskop. Astrologova předpověď byla opravdu pozoruhodná: až dosáhne věku sedmdesáti let, přeplaví se přes oceán a stane se významným náboženským kazatelem a otevře 108 chrámů. Gour Móhan byl čistý vaišnava a vychovával svého syna k vědomí Krišny. Jeho rodiče byli rovněž vaišnavové, a tak se Gour Móhan za celý svůj život nedotkl masa, vajec ani kávy nebo čaje.
Svého duchovního mistra, Šrílu Bhaktisiddhántu Sarasvatího Gósvámího, potkal poprvé v Kalkatě v roce 1922. Bhaktisiddhánta Sarasvatí, význačný představitel filozofie oddanosti a zakladatel šedesáti čtyř védských ústavů (Gaudíja Math), si vzdělaného mladého muže oblíbil a přesvědčil ho, aby svůj život zasvětil rozšiřování védského poznání. Šríla Prabhupáda se stal jeho žákem a o jedenáct let později byl v Allahabádu obřadně zasvěcen. Již při jejich prvním setkání v roce 1922 požádal Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura svého budoucího žáka Šrílu Prabhupádu, aby šířil védskou moudrost v angličtině.
V následujících letech napsal Šríla Prabhupáda komentář k Bhagavad-gítě, podporoval Gaudíja Math a v roce 1944 začal bez pomoci vydávat anglicky psaný čtrnáctideník „Back to Godhead“ (Návrat k Bohu). Sám ho editoval, přepisoval rukopisy, obstarával korektury a dokonce i osobně prodával jednotlivá čísla. Jeho žáci nyní pokračují s vydáváním tohoto časopisu po celém světě v různých jazycích. V roce 1947 odměnila gaudíja-vaišnavská společnost Šrílu Prabhupádu za jeho filozofickou učenost a oddanost titulem „Bhaktivédánta“.
Roku 1950, ve věku padesáti čtyř let, Šríla Prabhupáda opustil rodinný život a odešel do ústraní, aby mohl věnovat více času studiím a psaní. Odjel na posvátné místo Vrindávana, kde žil za velice skromných podmínek v historickém chrámu Rádhá-Dámódara. Zde několik let zasvětil hlubokému studiu a psaní. V roce 1959 vstoupil do stavu sannjása. V chrámu Rádhá-Dámódara začal pracovat na svém životním díle, mnohosvazkovém překladu a výkladu osmnácti tisíc veršů Šrímad-Bhágavatamu (Bhágavata Purány). Zde také napsal knížku „Snadná cesta na jiné planety“.
V roce 1965, po vydání prvních tří svazků Šrímad-Bhágavatamu, odjel na lodi do New Yorku. Byl prakticky bez peněz, ale věřil v naplnění poselství svého duchovního mistra. Toho dne, kdy přistál v Americe a spatřil šedivou mlhu nad vrcholky mrakodrapů, si zapsal do deníku: „Můj milý Krišno, jsem si jist, že když tento transcendentální vzkaz pronikne do jejich srdcí, určitě se rozradostní a osvobodí se ze všech nepříjemných životních situací.“ Bylo mu šedesát devět let, byl sám a neměl prakticky žádné hmotné zázemí. Jeho bohatstvím bylo duchovní poznání a oddanost, které mu byly zdrojem nevyčerpatelné síly a inspirace. Harvey Cox, spisovatel a teolog z harvardské univerzity, o něm napsal: „Ve velice pokročilém věku, kdy většina lidí již jen usíná na vavřínech, se vydal splnit přání svého duchovního učitele a odjel na náročnou cestu do Ameriky. Šríla Prabhupáda je samozřejmě dalším z tisíců učitelů, ale zároveň je výjimečný, je jedním z tisíce, možná jedním z miliónu.“
V roce 1966 Šríla Prabhupáda založil Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny (International Society for Krishna Consciousness, ISKCON), což je oficiální název Hare Krišna hnutí. V následujících letech se k němu připojily desítky tisíc následovníků, založil více než sto chrámů a ášramů a vydal mnoho knih. Jeho úspěch je zvláštní tím, že dokázal přenést starověkou indickou duchovní kulturu do západního světa dvacátého století.
V roce 1968 poslal Šríla Prabhupáda tři manželské páry, aby přivezly vědomí Krišny do Anglie. Nejprve se o ně staraly hinduistické rodiny, které si vážily jejich poslání, ale brzy do podvědomí obyvatel Londýna pronikly svým zpíváním na Oxford Street. V novinách se objevovaly články: „Hare Krišna zní Londýnem“ a mahá-mantra si získala popularitu. Člen skupiny The Beatles, George Harrison, který znal Šrílu Prabhupádu a mahá-mantru již před příjezdem oddaných do Anglie, zařídil nahrání a vydání LP desky u gramofonové společnosti Apple Records a Hare Krišna mantra se stala hitem v několika zemích.
(Více o Georgovi Harrisonovi...)Když Šríla Prabhupáda přijel do Anglie, přijal ho jako svého hosta John Lennon, protože oddaní teprve dokončovali práce na londýnském chrámu nedaleko Britského muzea. V listopadu 1969 byl chrám slavnostně otevřen - byl to první chrám Rádhy a Krišny v Evropě. Hnutí se rozrůstalo. George Harrison daroval Šrílovi Prabhupádovi nádhernou venkovskou usedlost, která se nyní nazývá Bhaktivédanta Manor a je hlavním střediskem Hare Krišna hnutí v Anglii. Mnoho nových oddaných Krišny se začalo objevovat ve všech světových velkoměstech. Začali veřejně zpívat Hare Krišna mahá-mantru a roz šířiovat Prabhupádovy knihy. Začali pořádat festivaly, přednášky a rozdávat milióny porcí lahodného jídla obětovaného Krišnovi („prasádam“).
ISKCON tak jistě ovlivnil životy stovek tisíců lidí. A. L. Basham, jeden z předních odborníků v oblasti indických dějin a kultury, napsal: „Hare Krišna hnutí vyrostlo téměř z ničeho během necelých dvaceti let a je nyní známé na celém Západě. To je důležitá událost v dějinách západního světa.“ Přes svůj pokročilý věk uspořádal Šríla Prabhupáda mnoho kazatelských cest, které ho zavedly do šesti světadílů, a během pouhých dvanácti let čtrnáctkrát objel zeměkouli. Navzdory namáhavému programu nikdy nepřestal psát. Jeho spisy tvoří celou knihovnu védské filozofie, náboženství, literatury a kultury.
Šríla Prabhupáda inspiroval své žáky, aby zakládali zemědělské farmy po celém světě a vytvářeli společenství podle védských zásad. Také si přál zavést do škol védský systém základního a středního vzdělání a v roce 1978 již bylo založeno více než deset takových škol v různých částech světa. Šríla Prabhupáda dal také podnět k výstavbě rozsáhlého mezinárodního střediska v Šrídhám Májápuru v západním Bengálsku v Indii, kde je plánována výstavba města založeného na védských duchovních hodnotách. Podobnými projekty jsou Mezinárodní dům pro hosty a Krišna-Balaráma Mandir ve Vrndávanu. Jsou to střediska, kde lidé z celého světa mohou vytěžit bezprostřední poznatky o vaišnavské kultuře.
Nejvýznamnějším přínosem Šríly Prabhupády jsou však jeho knihy. Jejich věrohodnost, hloubka a jasnost je vysoce oceňována akademickými kruhy a na mnoha středních a vysokých školách se jich používá jako učebnic. Garry Gelade, profesor na Filozofické fakultě Univerzity v Oxfordu, o nich napsal: „Těchto knih si lidé musí vážit. Zapůsobí na každého, kdo je bude číst s otevřenou myslí, bez ohledu na jeho víru či filozofické zaměření.“ Dr. Larry Shinn, děkan Fakulty vědy a umění na Bucknellově univerzitě, napsal: „Prabhupádova osobní zbožnost mu dává skutečnou autoritu. Šríla Prabhupáda uchvacoval dokonalou znalosí písem a neobvyklou hloubkou realizace. Dal nám vyjímečný příklad, neboť skutečně žil tím, co učil.“ Jeho knihy již byly přeloženy do více než padesáti jazyků. V roce 1972 bylo pro vydávání děl Šríly Prabhupády založeno nakladatelství The Bhaktivendanta Book Trust (BBT), které je dnes největším nakladatelstvím knih z oblasti indického náboženství a filozofie.
Až do svého odchodu z tohoto hmotného světa (14.11.1977) Šríla Prabhupáda osobně dohlížel na růst společnosti, která se rozvinula v celosvětové hnutí, s více než sty ášramy, školami, chrámy, vědeckými ústavy a zemědělskými usedlostmi. V čestině také vyšla biografie Šríly Prabhupády pod názvem „Prabhupáda“, kterou napsal jeden z jeho nejbližších žáků, Satsvarúpa dás Gósvámí.
Popisování transcendentálních vlastností Šríly Prabhupády nemá konce a ani si s ním nikdy nepřejeme přestat. Jeho vlastnosti spojené s jeho úspěchy z něho nepochybně činí velkou transcendentální osobnost.
Střípky ze života a učení Šríly Prabhupády z knih Šríly Satsvarúpy Mahárádže.
Jednoho dne Malátí vpadla do Svámídžího bytu, vytáhla z nákupní tašky drobnou věcičku a postavila ji před Svámího na stůl. „Svámídží, nevíte, co to je?“
I přes námitky newyorských žáků se stále počítalo s vystoupením Svámídžího na rockovém koncertu Mantra-Rock Dance v Avalonském tanečním sále. Odpůrci tohoto nápadu se domnívali, že oddaní v San Francisku nejednají správně.
Když letištní rozhlas oznámil přílet letadla společnosti United Airlines z New Yorku, skupina asi padesáti hippies rozptýlená po hale se semkla blíž k sobě. Mezi přítomnými Svámídžího znalo osobně jen pár „Newyorčanů“…
Díky pravidelným kírtanům a reportážím v novinách si Hare Krišna začalo získávat popularitu. Hajagríva to pojmenoval „explozí Hare Krišna“. Hippies z Lower East Side považovali zpívání mantry Hare Krišna za „jednu z nejsprávnějších akcí“, a jak se zdálo, na popularitě Svámího žáků nic nezměnilo ani to, že nepožívali LSD…
Prosluněná říjnová neděle přilákala do parku mnoho mladých lidí. V parku se scházeli také hippies, nápadně odlišní od všech ostatních návštěvníků. Vousatí bohémové s dlouhovlasými dívenkami ve vyšisovaných modrých džínách představovali tehdy ještě nezvyklou podívanou…
Díky Svámího přítomnosti, přednáškám a kírtanům se o bývalé prodejně začalo běžně mluvit jako o „chrámu“ – přestože to stále byla jen holá, nevlídná místnost. Chlapce z Mottovy ulice proto napadlo, že by ji mohli vyzdobit. Všechno se podařilo provést v naprosté tajnosti a hoši teď čekali, co tomu Svámí řekne…
Letní večer byl teplý a dveře do obchodu i zadní okna byly otevřené dokořán. Mladí lidé v černých džínách a sportovních košilích se širokými šedými pruhy odložili svoje sešlapané tenisky u vchodu a usadili se na podlahu. Malá místnost byla prázdná. Nebyl zde žádný nábytek, obrazy, koberce, dokonce ani žádná židle. Pouze na podlaze leželo několik prostých slaměných rohoží…
Nové sousedství Bhaktivédánty Svámího nebylo tak zchátralé jako blízká Bowery, ale nebylo o nic méně kuriózní. V čísle 26 byly ve skutečnosti obchody dva: na severní straně samoobslužná prádelna a na jižní krámek s upomínkovými předměty, který byl nyní prázdný…